Příběh vypráví Mishel
Narodila jsem v jižní Anglii na nádherném hrabství New Charles, od malička jsem byla brána na nejrůznější akce tehdejšího světa. Tora, má matka, poznala otce při slavnostech národních dostihů. Nevím, jak se mohla zamilovat do takového snoba, jako je on...
Bohužel, je mi 19 let a rodiče se rozhodli ,že mi seženou muže. Žijeme v 19. století, kdy se vás nikdo neptá jestli jej milujete nebo ne. A tak tedy jsem byla zasnoubena se Simonem L. T. Kooreis, pán z krásného a velice zámožného panství La-Steia. Netrvalo dlouho a celá naše rodina se vydala do Francie, města lásky, a na jeho panství.
Někdy se ptám sama sebe na to, zda-li jsem tak hloupá nebo naivní, že věřím v pravou lásku. Simon mě sice hýčká, jak jen to jde. Koupil by mi první a poslední jen abych si ho konečně vzala, jenže já vzdoruji, stále jen vzdoruji....
Pátek 1
. června 1856
"Matko, už přijel Simon?" otázala jsem své matky, sedící u šicího stroje. Sundala si své brýle a pohlédla na mě kritizujícíma očima "Ne. A doufám,že v tomhle nepůjdeš ven! Obleč si ty modré šaty,ať je vidět, že na to máme!" dokončila svůj proslov, na který už jsem byla zvyklá od malička. Šla jsem tedy nahoru abych se převlékla z obyčejných šatů do nádherných saténových.
Nechtělo se mi čekat na Simona, a tak jsem do města vyrazila sama spolu se svou služebnou. Matka nedovolovala abych se z panství vzdálila osamělá. Kráčela jsem pařížskými ulici, když v tu chvíli jsem zaslechla nádherné verše. Zaposlouchala jsem se a vešla do malého obchůdku. Z venku vypadal obyčejný ale uvnitř, jako by to byl jiný svět plný fantazie. "Hned jsem u vás" ozval se mladý a okouzlující hlas. "Co si budete přát,slečno?" promluvil na mě mladík, jehož oči zářily až do nebe. Malou chvíli jsem ho pozorovala ale hnedle jsem se vzpamatovala a odpověděla "Já...a...slyšela jsem nějaké verše, byly nádherné .." začala jsem se rozplývat. Ušklíbl se na mě a vzal mě za ruku, kterou políbil na hřbet. "Nemusíte být tak zdvořilý" usmála jsem se na něj. "Máte tu služebnou, jste oblečena do nejdražších šatů a říkáte mi abych nebyl zdvořilý?" začal se smát. "Ano, možná jsem se narodila v hrabství, možná mám titul hraběnky ale...." Hlesla jsem tiše hlasem a sklopila nesměle oči. "ale co?" pozvedl mi dlaní bradu a zadíval se mi hluboko do očí, jako by v nich chtěl číst. "Chci žít normální život bez etikety, bez toho aniž bych se musela ptát,než něco udělám. Bez toho abych měla na každém rohu někoho kdo mě pozoruje a donáší to matce. Bez toho aby matka rozhodovala, co ve svém životě udělám...je toho příliš.." rychle jsem dokončila a pohlédla na hodiny. "Je mi líto ,že máš takový životy, ale nikdo z nás si ho nevybral. Jsi mladá a krásná. Postav se své matce, postav se světu a on se ti skloní k nohám" usmál se. Přivedl mě do šoku, který jsem dlouho nezažila, byl tak upřímný a přitom hleděl na to jak se budu cítit. Znovu jsem pohlédla na hodiny a zděsila se "Odpust mi, ale musím jít ...Já..uhm...ráda tě znovu uvidím" uklonila jsem se, otočila a mířila pryč. Jen se usmíval a hleděl na mne svýma nádhernýma očima. Když jsem zavřela skleněné dveře naposledy jsem se na něj podívala a zvedla ruku v letmém zamávaní. Ale to už jsem musela jít. Má služebná na mne házela pohledy tipu, to ti nedaruju. Ale byla jsem ještě v okouzlení, že jsem potkala, muže ,který později pro mne mnohé znamenal...
Uplynulo pár hodin, konečně jsem se zvedla z podlahy a začala se převlékat. *ťuk ťuk* někdo klepal. "Jdi pryč" rozjančeně sem křikla. "amore, otevři" slyšela jsem Simonův hlas. "Ne! Nech mě být! Vypadni!" zaječela jsem. Myslím, že mě dost jasně pochopil. Ve svých normálních obyčejných šatech jsem s sebou seklo do postele a na chvíli zavřela při mém překvapení nevybavila se mi scéna, co se stalo dole, nýbrž ten tajemný básník v obchůdku. Vybavili se mi jeho krátce střižené vlasy, jeho oči, rty, úsměv, tělo...byla jsem jak poblázněná. Nevím ,co se v tu chvíli stalo ale začala jsem se pomateně smát....